Stejnosměrně v kilovoltech. HVDC není jen o transkontinentálním přenosu

V kontextu červencového výpadku elektřiny v částech Čech se hovoří o zdvojení vedení V411 mezi rozvodnami Hradec a Výškov či dalších páteřních linek zvláště vysokého napětí. Je přitom na zvážení, zdali tuto infrastrukturu nebudovat s ohledem na budoucí podobu přenosové sítě. Ta se totiž na jednu stranu rozvíjí směrem k decentralizaci výroby elektrické energie, zároveň však stoupá potřeba přenášet obrovské množství elektřiny napříč kontinentem, například z větrných parků v Severním moři směrem do Střední Evropy.

K tomuto účelu se 400 kV vedení již jeví jako méně vyhovující oproti konceptu HVDC, tedy přenosu stejnosměrného proudu o napětí ve vysokých stovkách kilovoltů. Výhodou linek HVDC jsou až poloviční ztráty oproti střídavému proudu a okolnost, že tok energie lze řídit nezávisle na fázovém úhlu mezi zdrojem a zátěží. V případě náhlé a výrazné změny výkonu, k jaké došlo o prvním červencovém pátku, tak může HVDC přispět ke stabilizaci sítě.

Také proto, že umožňuje přenos energie mezi rozvodnými systémy pracujícími na různých frekvencích, se HVDC hodí především pro transkontinentální nebo také podmořský přenos, jako v případě vedení BritNed mezi Británií a Nizozemskem. Stejnosměrný proud navíc hraje čím dál větší roli v průmyslových aplikacích, takže si některé podniky zřizují ostrovní DC sítě v kombinaci s vlastní výrobou z fotovoltaiky. Solární elektrárny totiž generují stejnosměrný proud, HVDC tak může přispět k efektivnější integraci tohoto zdroje v rámci přenosové sítě.

Vysokonapěťová DC linka totiž nemusí být dlouhá stovky kilometrů a vést napříč celým kontinentem, ale může sloužit v rámci jedné přenosové soustavy, Příkladem může být SuedOstLink, přibližně 540 kilometrů dlouhé 525 kV vedení, které se brzy začne stavět mezi Saskem-Anhaltskem a Bavorskem. Zajímavostí je, že povede z drtivé většiny pod zemí, což je sice nákladnější na výstavbu, zároveň ale méně invazivní vůči krajině a snadněji akceptovatelné německou veřejností.